„Démon absurdity“ od Rachilde je román napsaný na konci 19. století. Dílo se věnuje tématům spojeným s absurditou a lidským bytím, která jsou zpodobněna prostřednictvím zážitků a myšlenek jeho postav, zejména samotné Rachilde, jež se potýká s komplikacemi života, smrti a vnímání. Tento introspektivní příběh vyvolává pocit existenčního strachu, který zpochybňuje společenské normy a konvence. Úvod románu vytváří contemplativní atmosféru, ve které se filozofické úvahy prolínají s živými obrazy. Začíná předmluvou Marcela Schwoba, která pojednává o konceptu absurdity a představuje ústřední myšlenku, že lidské bytí je plné bezvýznamnosti pod dohledem „démona absurdity“. Rachildina poetická reflexe vystihují její fascinaci i strach ze smrti, proměn a toho neobvyklého, zatímco se v nich objevují také klasické odkazy ilustrující beznadějnost reality. Následuje dlouhý poetický text „Les Fumées“, který znázorňuje bouřlivý vztah mezi přírodou, průmyslem a etérickou atmosférou života prostřednictvím dynamického souboje světla a tmy; tento text tak připravuje půdu pro další psychologické zkoumání v ději románu.