Syllogismy (z starořeckého συλλογισμός syllogismós „souhrnný výpočet, logický závěr“) představují katalog určitých typů logických závěrů. Tvoří jádro starověké logiky Aristotela, vzniklé ve 4. století př.n.l., a tradiční logiky až do 19. století. Jako hlavní technika logiky byl syllogistický přístup nahrazen až integrací logiky do matematiky v důsledku prací George Boolea a Gottloba Fregeho ve 19. a na počátku 20. století. Syllogistikou se obecně označuje nauka o syllogismech. Klasická logika zejména zkoumala, za jakých podmínek jsou syllogismy platné. Syllogismy jsou vždy uspořádány podle stejného vzoru – dvě premisy (předpoklady), nazývané úvodní a závěrečná věta, vedou k závěru. Premisy i závěr jsou výroky určitého typu, ve kterých je jednomu pojmui – syllogistickému podstatnému jménu – nějakým způsobem přiřazován jiný pojem – syllogistické přídavné jméno. V závislosti na pozici, ve které se v syllogismu vyskytují, jsou tyto pojmy nazývány nadpojmem, prostředním pojmem a podpojmem. (Tento přehled je převzat z Wikipedie.)