Kniha „Římský stoicismus“ Edwarda Vernona Arnolda je odborným průzkumem stoické filozofie, zejména jejího vývoje v rámci Římské říše, napsaná na počátku 20. století. Text podrobně zkoumá historický význam stoicismu, jeho filozofické doktríny a jejich vliv na pozdější myšlení a náboženství. Arnold označuje stoicismus za klíčovou spojnici mezi starověkou a novodobou filozofií a zdůrazňuje jeho relevanci pro současné diskuse o morálce a správě. Úvod díla nastiňuje základní premisy stoicismu a umisťuje ho do širšího kontextu světových náboženství. Arnold nejprve vysvětluje, jak římská literatura odráží hluboké filozofické úvahy typické pro stoiky, zejména týkající se osudu, morálky a podstaty božstva. Dále zdůrazňuje důležitost pochopení vzájemné souvislosti mezi těmito filozofickými otázkami a sociopolitickou situací Římské říše. Autor tak připravuje půdu pro podrobné zkoumání vývoje stoické filozofie, její interakce s dalšími náboženskými a filozofickými tradicemi, jako je judaismus a křesťanství, a také jejího trvalého odkazu v západní myšlení.