„Struktura Alžírska“ od E. F. Gautiera je geologický a geografický spis napsaný na počátku 20. století. Synthesizuje topografické a geologické údaje o Alžírsku a vysvětluje tuto zemi jako součást Atlasu v rámci širšího alpského systému. Dílo zdůrazňuje, jak odolný Tyrhénský blok na severu, saharská platforma na jihu a velké severo-jihovýchodní tektonické jevy formovaly reliéf, pánve a dokonce i kulturní oblasti. V úvodu tohoto spisu je stanoven jeho cíl – jedná se o první syntézu možnou díky výjimečnému mapování Alžírska – a země je pak popsána jako „kousek Atlasu“ spojený s alpskými sklony a odchylkami kolem Tyrhénid. Na roli Tyrhénid se argumentuje na základě pobřežních krystalických výchozů, sopečných řetězců, seizmické aktivity a biogeografických údajů; dále jsou zmíněny severo-jihovýchodní struktury, které protínají východo-západní část Alžírska – např. linie Touat–Roussillon odhalená podle „ulic“ mezi oázami, soutěska Zousfana u města Figuig, průlom Tamlelt a výchozy území směrem k Alboránu. Dále je popsán hřeben Hoggar–Laghouat–Médéa, který pokračuje do oblasti Tell a určuje hranici mezi kabylskými horami a západními podmořskými pláninami; tento hřeben spojuje historická města jako Achir, Médéa, Miliana, Cherchell a Alžír. Text dále uvádí průlom Biskra spojený se synklinou Igharghar a křižovatku Djerid v Tunisku, čímž ukazuje ortogonální strukturu země, ve které silné severo-jihovýchodní jevy protínají alpské východo-západní sklony s významnými lidskými důsledky. Na začátku druhé knihy je stručně přehledně popsán problématický primární podkladový útvar země a Alžír je charakterizován jako dlouhodobě existující mořská geosynklina; jsou zde rozebrány postupné procesy vývoje během období křídy a eocénu – s hlubokými batyálními faciemi v oblasti Tell a mělkými neritickými či kontinentálními faciemi na jižní platformě.