„Budoucnost iluze“ Sigmunda Freuda je psychoanalytický spis napsaný na počátku 20. století. V něm je náboženství vnímáno jako kolektivní iluze vzniklá z lidských přání a bezmocnosti v dětství; rovněž se zde zkoumá, jak by civilizace mohla udržovat společenský řád bez posvátné autority. Spis kombinuje psychologii, kulturní kritiku a filozofii a argumentuje za nahrazení náboženských základů racionálním, vědeckým pochopením. V úvodu je kultura definována jako lidské dobývání přírody i regulace společenských vztahů; zdůrazňuje se, že spočívá v práci, nátlaku a instinktivním zřeknutí, která vyvolávají odpor. Dále je text věnován „psychickým“ podpůrným mechanismům kultury – zákazům a omezením, jejich částečné internalizaci ve formě superega, třídním nepokojům, narcistické hrdosti na kulturní ideály a kompenzacím uměním – přičemž náboženství je považováno za nejmocnější z těchto mechanismů. Náboženství je zde prezentováno jako projekce dětské bezmocnosti a touhy po otci; humanizuje přírodu, slibuje spravedlnost a život po smrti a uplatňuje autoritu bez jakýchkoli důkazů; tyto doktríny jsou označovány za „iluze“ založené spíše na uspokojování přání než na důkazech. V reakci na obavy, že by společnost bez víry zkolabovala, text tvrdí, že zákony by měly být ospravedlněny společenskou nutností; náboženství je pak popsáno jako univerzální obsesivní neuroza s totemickými kořeny a vyzývá se k „vzdělávání ve smyslu reality“ a postupnému spoléhání na rozum a vědu, i když je připuštěno, že tento proces bude pomalý a kontroverzní.