„Teorie psychanalyzy“ C. G. Junga je vědecká publikace napsaná na počátku 20. století. Tato práce se zabývá základy a proměnami psychanalytické teorie, přičemž primárně reflektuje přínosy Sigmunda Freuda a nabízí Jungovy vlastní kritiky a poznatky na toto téma. Cílem knihy je sladit praktické zkušenosti s psychanalýzy se ustálenými teoriemi, přičemž se zaměřuje na témata jako dětská sexualita, potlačování a role traumy v neurozách. Úvod textu představuje Jungovo postavení v rámci psychanalytické komunity a kontext jeho přednášek, které byly pronášeny v roce 1912. Jung vyjadřuje touhu řešit nedorozumění a zkreslení psychanalytických teorií, zejména Freudových myšlenek, a nastiňuje vývoj myšlení týkajícího se role traumy a sexuality v psychologických poruchách. zdůrazňuje, že psychanalýza je teorie v neustálém vývoji, která vyžaduje dodržování empirických zjištění získaných z klinických zkušeností, nikoli rigidní přijetí dřívějších formulací. Jungův reflexivní přístup naznačuje snahu o hlubší pochopení psychologických jevů s ohledem na osobní pozorování i probíhající diskuzi v daném oboru.