„Dějiny sochařství“ Ernsta Henryho Shorta je historický příspěvek napsaný na počátku 20. století. Tato komplexní práce zkoumá vývoj sochařství od jeho starověkých kořenů skrze různé kulturní a historické kontexty, se zvláštním důrazem na to, jak tyto faktory ovlivňovaly umělecký projev v průběhu staletí. Autor zdůrazňuje nutnost chápání sochařství v rámci společenské a politické historie a nabízí vhled do souvislostí mezi uměním a národní identitou. Na začátku knihy Short vysvětluje účel svého díla – podrobně popsat dějiny sochařství – a zdůrazňuje, že umění je odrazem lidských zkušeností a nelze ho posuzovat izolovaně. Vyslovuje přesvědčení, že sochařství, ačkoli je někdy považováno za zanedbávanou uměleckou formu, je ve své podstatě živé a úzce spojené s úmysly umělce i společenským kontextem, v němž bylo vytvořeno. Úvodní kapitoly popisují vývoj řeckého sochařství, přičemž zdůrazňují přechod od primitivních raných forem k sofistikovanějším a expresivnějším stylům, které se objevily během zlaté éry Řecka. Toto vysvětlení poskytuje základ pro pochopení uměleckých trendů, které následovaly v pozdějších obdobích.