„Charita vůči bližnímu“ od Vittoria Bersezia je román napsaný na konci 19. století. Děj se točí kolem Antonia Vanardiho, umělce žijícího v chudobě v těsném podkroví se svou manželkou a čtyřmi dětmi. V souvislosti s rostoucími dluhy a neúprosnými nároky života se Vanardiho situace ještě zhoršuje příchodem nemilosrdného pronajímatele, Fiorenza Maronea, který symbolizuje krutost těch, kteří zneužívají moc a bohatství. Příběh zdůrazňuje téma sociální nerovnosti, rodinných problémů a často mylného pojetí charity ve společnosti. Úvod románu nám představuje bezútěšné životní podmínky Antonia Vanardiho – chudého umělce sužovaného finančními potížemi a břemenem rostoucí rodiny. Jeho ateliér, umístěný v havarované budově, slouží zároveň jako pracoviště i domov; odráží tak chaos jeho soukromého života plného pláčů dětí a neustálých nároků manželky Rosiny. V průběhu děje se setkáváme s Maroneem, pronajímatelem, který přijíždí vyzvednout pozdní nájemné a projevuje naprostou absence empatie vůči svým nájemníkům. Vanardi, navzdory svému talentu, se ocitá ve stále vážnějším boji jak s vnějšími dluhy, tak i s vnitřními rodinnými tlaky. Tato úvodní situace připravuje půdu pro hlubší zkoumání problémů postav a zdůrazňuje téma charity – nebo spíše jejího nedostatku – v jejich drsné realitě.