Kniha „Náboženství starověkého Říma“ od Cyrila Baileyho je historickým pojednáním napsaným na počátku 20. století. Toto dílo se zabývá vírou, praktikami a rituály starověkého římského náboženství a zaměřuje se na jeho původ a rysy, které se liší od pozdějších vývojů ovlivněných cizími kulturami. Cílem knihy je prozkoumat základní aspekty původního římského náboženství, zejména to, co se často označuje jako „náboženství Numa“. Úvod textu zdůrazňuje, že pochopení raného římského náboženství vyžaduje odstranění vrstev pozdějších vlivů a zohlednění jeho původních složek. Bailey začíná srovnáváním studia římského náboženství s archeologickou rekonstrukcí a zdůrazňuje nutnost porozumění původním vírám ještě předtím, než byly ovlivněny externími myšlenkami. Poukazuje také na důležitost primárních zdrojů, jako jsou dochované nápisy a starověcí rituály, které pomáhají objasnit autentickou duchovní strukturu raného Říma – toto téma bude dále zkoumáno v následujících kapitolách. Úvod tedy slouží jako základ pro hlubší prostudium klíčových aspektů tohoto starověkého vyznání, jako je domácí uctívání, zemědělské praktiky a duchovní pochopení přírodních jevů.