„Umění čtení“ od Emila Faguela je literární esej a praktický průvodce čtením napsaný na počátku 20. století. V něm se popisuje, jak číst ne jako povinný kritik, ale jako vzdělaný čtenář hledající co největší potěšení a porozumění obsahu. Faguet prosazuje pomalé, pozorné čtení a přizpůsobené metody pro různé druhy děl – filozofická, sentimentální a dramatická – aby čtenáři lépe přemýšleli, opravdu cítili a jasněji viděli. Úvod knihy kontrastuje čtení za účelem učení nebo posuzování s čtením pro potěšení a vyjadřuje autorův cíl: naučit čtenáře umění příjemného, inteligentního čtení. Prvním zásadním pravidlem je vždy číst pomalu, nedůvěřovat prvotním dojmem a vyhýbat se rychlému skenování textu – protože pomalost nejen prohlubuje porozumění obsahu, ale také okamžitě odlišuje hodnotné knihy od ostatních. U děl zaměřených na myšlenky doporučuje Faguet průběžné porovnávání jednotlivých částí textu, aby bylo možné objevit autorovy základní představy, jejich vývoj a rozpory; jako příklady uvádí Platóna, Montesquieua, Descarta a La Rochefoucaulta. U sentimentálních děl vyzývá čtenáře nejprve nechat se unést emocemi a poté přistoupit k jejich posuzování na základě pozorování reálného života a sebereflexe; varuje před „výjimečnými“ případy a podává detailní popis různých typů čtenářů. U dramatu obhajuje čtení her jako způsob, jak si vychutnat divadlo, a doporučuje jej číst tak, jako by se hra odehrávala na jevišti – s pozorností k vstupům postav, jejich uspořádání a gestech, zejména u řeckých tragedií; konkrétní příklad rozebírá fyzické akce obsažené v Racinově hře „Phèdre“ předtím, než se diskuse posune k hře „Athalie“.