„Vývoj citu vůči přírodě ve středověku a novověku“ od Alfreda Biese je historické dílo napsané na počátku 20. století. Kniha se zabývá vývojem vztahu člověka k přírodě a zkoumá, jak se tento cit měnil od antiky přes středověk až po novověk, s důrazem na různé období a literární vyjádření těchto pocitů. Úvod textu objasňuje Bieseovy záměry a kontext tohoto výzkumu. Diskutuje o historickém významu přírody v lidském životě a poukazuje na to, jak se fyzické krajiny odrážejí v kulturních dílech a emocionálních reakcích lidí. Biese nastiňuje podmínky pro detailní studium interakcí různých civilizací s přírodou a zdůrazňuje klíčovou roli literatury jako okna do pocitů společnosti vůči přírodnímu světu. Rovněž upozorňuje na napětí mezi transcendentálními názory křesťanství a bližším pohledem zakořeněným v dřívějších pohanských tradicích a naznačuje, že tyto témata budou v průběhu knihy dále zkoumána.