„Psychology and Social Practice“ od Johna Deweyho je vědecká publikace napsaná na začátku 20. století. Tato kniha pojednává o složitém vztahu mezi psychologií a vzděláváním a zdůrazňuje, jak by psychologické principy měly ovlivňovat vzdělávací praxi. Dewey zkoumá, jak byly vzdělávací metody utvářeny psychologickými předpoklady, a poukazuje na potřebu ucelenějšího chápání psychologie v souvislosti se sociálními praktikami, zejména v kontextu vzdělávání. V této práci Dewey tvrdí, že tradiční vzdělávací systém často nesprávně uplatňuje psychologické koncepty, zejména když s dětmi zachází jako s „malými dospělými“, namísto aby je vnímal jako jedince ve fázi vývoje. Zdůrazňuje význam porozumění zásadním rozdílům mezi dětskou a dospělou psychologií, konkrétně potřebu, aby vzdělávání usnadňovalo pružné utváření návyků u dětí. Dewey se domnívá, že uznání těchto psychologických skutečností může vést k rozvoji účinnějších vzdělávacích postupů, které odpovídají osobním a sociálním potřebám studentů a v konečném důsledku jim umožní vyrůst v odpovědné členy společnosti. Kniha prosazuje organické propojení psychologické teorie a vzdělávací praxe s cílem podpořit hlubší porozumění etickým důsledkům spojeným s vyučováním a učením.