„Tragédie míru: Od Versailles po Rur“ od Guglielma Ferrera je soubor politických esejů a historických analýz napsaných na počátku 20. století. Tato práce zkoumá evropské uspořádání po první světové válce a argumentuje, že zánik starých monarchií vytvořil vakuum legitimity, které zaplnily surová síla, trestné vášně a protichůdné cíle. Ferrero detailně rozebírá Versaillesky mír z hlediska otázek reparací, odzbrojení, měnících se hranic a také neplněných slibů Ligy národů; kontrastuje Wilsonův idealismus s Clemenceauovou politikou síly. Hlavním tématem knihy je to, jak mír uzavřený bez jasných principů hrozí přetrvávajícími konflikty od Francie až po oblast Rur. V úvodní části knihy Ferrero formuluje svou tezi: válka skončila zničením evropského monarchického uspořádání, ale vítězové, motivovaní zášťí a touhou po „neomezené moci“, selhali v nahrazení tohoto uspořádání rozumnými principy; místo autority tak nadvládla síla. V esejí „Bayonety a myšlenka“ označuje válku za „miliony bajonetů hledajících nějakou myšlenku“ a varuje, že sliby z roku 1848 se znovu objevují v zkreslené podobě; mír bude chaosem, pokud nebudou obnoveny instituce a hranice. Kritizuje také Clemenceauovu závislost na zbrojeních a aliancích namísto skutečných mezinárodních záruk, pochybuje o trvalosti jakýchkoli dohod a vyzývá k nahrazení meče perem. Z Paříže pozoruje posedlost reparacemi, protichůdné cíle jednotlivých států a nebezpečí odzbrojení a ponižování Německa; zároveň kritizuje vytváření „přechodných“ států a hranic bez souhlasu zúčastněných stran. Evropskou diplomacii označuje za „nové dětství“, kontrastuje rozumnou legitimitu Vídně s napoleonskou improvizací, vyčítá Evropanům očekávání nekonečných „zázraků“ ze strany Ameriky a uzavírá úvodní část knihy poukazem na paradox velkých států, které ve skutečnosti na mírovém procesu nemají žádný vliv – Ruska a Německo.