„Osnovy vzdělávací doktríny“ Johanna Friedricha Herbarta je vědecké dílo napsané na počátku 20. století. Tato práce představuje komplexní zkoumání vzdělávací filozofie a jejích praktických aplikací, se zaměřením na integraci etiky a psychologie do pedagogiky. Herbart usiluje o objasnění principů vedoucích k efektivní výuce a formování charakteru, přičemž zdůrazňuje důležitost podpory morálního a intelektuálního růstu žáků. Na počátku rukopisu Herbart stanoví základní pojem „plasticity“ u žáků, přičemž tvrdí, že schopnost být formována je neoddělitelnou součástí jejich vzdělatelnosti. Diskutuje také vztah mezi etikou a psychologií jako základy pedagogické teorie a argumentuje, že pedagogové musí při výchově morálního charakteru nastolit rovnováhu mezi individuální vůlí a vnějšími vlivy. Prostřednictvím počátečních zkoumání ctnosti jako konečného vzdělávacího cíle a psychologických procesů podporujících učení položil Herbart základy pro systematickou výuku zaměřenou na vychovávání kompletní a společensky odpovědné osoby.